Kahira


Kahira

Káhira (arabsky: القاهرة, Al-Qáhira („Vítězná“), v hovorové egyptské arabštině obvykle Masr) je hlavní město Egypta a po Lagosu druhé nejlidnatější město Afriky. Káhira sama čítá přes 10 milionů obyvatel (2021)[1]; dvojměstí Káhira-Gíza s dalšími přilehlými městy vytváří aglomeraci Velká Káhira zahrnující 21 322 750 obyvatel. Vzhledem ke své pozici na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy a důležitosti, kterou hrála v dějinách, získala Káhira přezdívku Matka světa (arabsky: أمّ الدنيا, Umm ad-Dunja). Díky svému kosmopolitnímu rázu a velkému množství obyvatel ji místní obyvatelé nazývají “Big Mango” (protiváha newyorského Big Apple). Historická část města je od roku 1979 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.

Ačkoliv Káhira sama byla založena až v 10. století n. l., historie místa, kde se nachází, je dlouhá několik tisíciletí. Podle egyptské mytologie svedli bohové Hor a Sutech na místě dnešní čtvrti Heliopolis boj o vládu nad Egyptem. Poblíž Káhiry se nacházelo hlavní město egyptské Staré říše Mennofer a největší město Nové říše Iunu. Kameny na pyramidy v Gíze byly lámány v lomech káhirského kopce Muqqatám. Za vlády Římanů a Byzance stála v této oblasti velká pevnost Babylon, kolem které postupně vyrostlo křesťanské město, dnešní koptská čtvrť. V 7. století přináší Amr Ibn al-As na příkaz chalífy Umara do Egypta islám. Z Amrova tábora založeného v r. 641 vzniká Fustát, první arabské město v Egyptě, jehož součástí byla Amrova mešita. Za vlády Abbásovských chalífů (750–905) se vlády v Egyptě chopil místodržící Ahmad Íbn Tulún, který nedaleko Fustátu založil jako své nové sídlo město al-Káta’i. Z něj se do současnosti dochovala především mešita, která je dokonalou ukázkou Baghdádského stylu. Po svržení Tulúnovců a krátkém období bojů o moc se vlády v Egyptě zmocnila šíítská dynastie Fátimovců (969–1171). Ti také hned v roce 969 založili nedaleko Fustátu novou rezidenční čtvrť. Nazvali ji Misr al-Qáhira (Vítězné město) po planetě Mars, který má v arabštině přízvisko Vítězný. Zachovalé hradby a městské brány vzniklé za vlády Fátimovců a mnohé další jejich stavby tvoří neodmyslitelnou součást staré islámské Káhiry. Fátimovci také založili mešitu a univerzitu al-Azhar. Po zničení Fustátu v r. 1136 během křížových výprav se centrum Egypta definitivně přesunulo do Káhiry. Většina dochovaných káhirských mešit a mauzoleí ale vyrostla až za vlády Mamlúků (1250–1517), kdy byla Káhira sídlem chalífy a skutečným centrem celého islámského světa. Po dobytí osmanskými Turky a popravě posledního mamlúckého chalífy (1517) město ztratilo mnoho ze své předchozí slávy, i když i z tohoto období se dochovalo mnoho významných památek. Teprve na počátku 19. století v souvislosti s Napoleonovou invazí do Egypta se podařilo Muhammadu Alímu vymanit Egypt z přímého osmanského vlivu a díky jeho schopnostem začala Káhira znovu získávat svůj ztracený lesk. Hospodářský růst země umožnil novou rozsáhlou výstavbu, která pokračovala i za vlády jeho synů a jejich následovníků. Káhira se začala rozrůstat o moderní čtvrti stavěné po vzoru evropských metropolí (Nová Heliopolis, Helwán nebo Zamálik na ostrově Gezíra), které značně proměnily tvář tehdejší Káhiry, která byla od středověku prakticky nezměněna. Po revoluci v roce 1952 byly v Káhiře budovány především rozsáhlé lidové čtvrti (Imbába, Bulaq, Madínat Nasr) s cílem absorbovat zvýšený počet obyvatel stěhujících se do hlavního města za prací či studiem. Přetlak obyvatel se pokoušela egyptská vláda řešit i budováním satelitních měst (Město 6. října, Město 15. května, Město 10. Rammadánu, Madínat Sadat, New Cairo) v blízkém či vzdálenějším okolí. Přes všechnu snahu místních úřadů o nějakou formu regulace se Káhira i nadále nekontrolovatelně rozrůstá do okolí a počet jejích obyvatel prudce zvyšuje.


Napsat komentář